Naše oddělení je v porovnání s ostatními jednotkami vskutku ojedinělé

Od 1. ledna 2024 zastává nově post primáře na oddělení JIP chirurgických oborů MUDr. Michal Fischer, který byl od roku 2011 zástupce nyní již bývalého primáře MUDr. Vladimíra Mareše. S oběma jsme si povídali počátkem ledna. Během rozhovoru tak ještě docházelo k záměnám oslovení primář/lékař, které oba brali s humorným nadhledem.

Pane primáři, v KNL nejste nováčkem. Na JIP chirurgických oborů zde působíte již třináct let. Přesto jste se teď ocitl v nové roli. Změnilo se tím pro vás něco? A můžete nám popsat první dojmy z nové pozice?

Na úvod musím říci, že jsem jmenováním do funkce primáře JIP chirurgických oborů poctěn. Budu se snažit vést toto oddělení co nejlépe, ve prospěch chirurgických oborů i Krajské nemocnice Liberec obecně. Jedním dechem ale dodávám, že je obrovský rozdíl být řadovým lékařem, nebo primářem. Cítím teď velikou zodpovědnost, nejenom vůči kolegům doktorům, ale i vůči sestrám. Novou funkci považuji za těžkou, ale je to pro mne zároveň velká výzva. A já se jí pokusím zhostit co nejlépe.

Do KNL jsem přišel pracovat v roce 2008. Předtím jsem působil v Havlíčkově Brodě, od roku 1998 jsem pak pracoval ve Fakultní nemocnici Motol na anestezii i na resuscitačním oddělení.

Můžete nám krátce přiblížit, jakou péči vaše oddělení, které je samostatným primariátem, vlastně poskytuje? A jak spolupracujete s ostatními odděleními?

Máme celkem osmnáct lůžek, na kterých poskytujeme péči v podstatě třem skupinám pacientů. První skupinou jsou pacienti, kteří mají plánovanou chirurgickou operativu, napříč všemi chirurgickými obory v nemocnici. Jedná se o velké, rozsáhlé výkony nebo o rizikové pacienty. Staráme se takto o pacienty po operačních výkonech na oddělení onkochirurgie, všeobecné chirurgie, urologie, traumatologie, ORL, ústní a čelistní chirurgie i na dalších odděleních. Druhou skupinou pacientů jsou akutní pacienti, kteří k nám byli přijati pro polytraumata (včetně kranio traumat, traumat páteře) nebo pro jiné závažné, život ohrožující traumatické poranění. Třetí skupinou jsou pacienti akutní, kteří potřebují intenzivní péči a byli sem přesunuti z jiných oddělení, neboť u nich dochází k selhávání životně důležitých funkcí, a je nutné jim poskytovat invazivní orgánovou podporu. Často zajišťujeme intenzivní péči i pro nechirurgické obory, díky naší velké kapacitě a vstřícnosti, při vytížení jiných jednotek intenzivní péče v Krajské nemocnici Liberec.

To je široké spektrum pacientů. Předpokládám, že při péči o ně potřebujete špičkové vybavení…

Samozřejmě. Disponujeme vybavením pro poskytování nejvyššího stupně intenzivní péče, například umělou plicní ventilací až pro deset pacientů, kontinuální hemodialýzou, invazivní hemodynamikou, bronchoskopií i komplexní diagnostikou, a také řadou přístrojů rutinního použití u lůžka. Využíváme ultrazvuku, analyzátoru acidobazické rovnováhy a minerálů, nově i tromboelastografie k hodnocení koagulačního stavu pacientů. Musím říci, že naše oddělení je v porovnání s jinými jednotkami chirurgické intenzivní péče v celorepublikovém měřítku vskutku ojedinělé, z hlediska kapacity, tíže stavu ošetřovaných pacientů i personálního zajištění.

To zní jako slušný frmol. Kolik pacientů u vás ošetříte denně?

Ten obrat pacientů na oddělení je opravdu veliký. Někdy je potřeba přijmout a propustit i osm pacientů denně, to vše na našich osmnácti jipových lůžkách. Tomu přizpůsobujeme rozvrh práce, kdy musíme časně ráno zhodnotit stav všech pacientů a možnost jejich překladu na standardní oddělení, abychom poskytli intenzivní péči dalším pacientům, kteří ji potřebují. Ročně ošetříme přibližně dvanáct set pacientů, s velkým podílem těch kritických.

Vaše jipová lůžka jsou podle nasmlouvání s pojišťovnou rozdělena na tři typy. Mohl byste nám jednotlivé typy lůžek přiblížit?

Čtyři lůžka jsou tzv. lůžka nižší intenzivní péče. Ta, zjednodušeně řečeno, slouží pro sledování pacientů, monitoraci, zachycení selhání životních funkcí. Je to jakási prevence, například u polymorbidních a rizikových pacientů. Pak máme deset lůžek vyšší intenzivní péče. Ta obsazujeme pacienty, jimž už nějakým způsobem životní funkce selhávají. Znamená to vysoký stupeň monitorace životních funkcí i podávání většího množství léků, které podporují třeba oběh. A nakonec tu máme čtyři lůžka resuscitační péče. Na ně umisťujeme pacienty, u nichž potřebujeme zapojit ještě více terapeutických možností, více diagnostiky, prostě udělat maximum.

Kolik máte na oddělení zaměstnanců a jak se vám s nimi spolupracuje?

V první řadě musím zmínit, že v současné době máme obsazeny všechny sesterské pozice. To považuji za veliký úspěch, za který vděčíme výbornému kolektivu, dobře nastavenému systému práce, a hlavně bych za to rád poděkoval naší vrchní sestře. Na jednotce pracuje pět intenzivistů, z toho čtyři se specializací anesteziologie a intenzivní medicína a jeden se specializací v oboru interní lékařství. Ten je zároveň v přípravě na specializaci intenzivní péče. V březnu nastoupí na půl úvazku ještě jedna paní doktorka anestezioložka, která tak oživí náš mužský kolektiv. Na oddělení dále pracuje padesát pět zkušených sester, většina se specializací intenzivní péče. Schopnosti našeho personálu ověřila i pandemie covidu-19, kdy jsme poskytovali péči nejtěžším covidovým pacientům s respiračním selháním, kteří byli umístěni na osmnácti lůžkách. Musím dodat, že interpersonální vztahy na oddělení jsou výborné. Je mi opravdu potěšením pracovat v tak skvělém týmu.

Sám přiznáváte, že teď máte větší zodpovědnost, takže je na vás vyvíjen i větší tlak. Jak po náročné práci relaxujete? Co vás pozitivně dobíjí?

Mám rád sport. Lyžování, ať už na běžkách nebo sjezdové, i skialpinismus. V létě kolo, potápění, jachting. Také je pro mě důležitá hudba. Od dětství hraji na housle a začal jsem i na kytaru. A jestli na to budu mít čas i nyní? Na to si člověk čas musí najít. Základním pilířem je pro mě ale rodina, manželka, která je také lékařka, a naše dvě dcery. Mám štěstí, že naše rodina je perfektně funkční a podporujeme se navzájem.