Myslím, že když dosáhnete určitého věku, je slušnost předat pozici někomu mladšímu…

MUDr. Vladimír Mareš opustil ke konci roku 2023 po více než dvanácti letech vedení oddělení JIP chirurgických oborů a předal primářskou pozici svému dosavadnímu zástupci MUDr. Michalu Fischerovi. Doktor Mareš působí v liberecké nemocnici již od roku 1976 a setrvá zde i nadále. Zůstává na oddělení JIP chirurgických oborů, kde bude na plný úvazek pracovat v pozici lékaře se specializací v intenzivní medicíně. Proč se tak rozhodl? Nejen to nám prozradil v našem rozhovoru.

Jestli počítám správně, nastoupil jste do liberecké nemocnice před sedmačtyřiceti lety. Byla tehdy naše nemocnice vaší první volbou?

Ano, po promoci jsem z Plzně přišel rovnou sem. Bylo to v roce 1976, práce na libereckém oddělení ARO byla mým prvním zaměstnáním. Od té doby jsem zde působil téměř nepřetržitě kromě čtyř let, kdy jsem byl v Jemenu, a to jako expert ministerstva zdravotnictví pro pomoc rozvojovým zemím. Pak jsem ještě rok pracoval pro švédskou farmaceutickou firmu Astra, ale mezitím jsem už v nemocnici zase sloužil, takže jsem práci zde úplně nepřerušil. Postupně jsem se vrátil naplno a už tu zůstal.

Pojďme se ještě dotknout vašeho působení v Jemenu. Tam jste se věnoval praktické medicíně?

V Jemenu jsem byl jako lékař v poměrně malé nemocnici, měla jen dvacet osm lůžek. Většina pacientů byla urologických. Působil jsem tam jako anesteziolog. Za celou dobu jsem podal asi 4.000 anestezií, z toho více než 900 epidurálních. Tehdy to tam byla úplně nová metoda anestezie, nikdy předtím ji neprováděli. Byla to úžasná zkušenost, i když mi tu po návratu někteří trochu záviděli…

Když jste se do nemocnice vrátil, bylo to opět na ARO? Nebo tu už existoval JIP chirurgických oborů jako samostatná jednotka?

Vrátil jsem se jako lékař na JIP. Ten tehdy spadal pod chirurgii. Pracoval tu pan doktor Ježek, který byl na počátku, po promoci, mým prvním učitelem anestezie. JIP tu prakticky fungoval už od roku 1978, ale nebylo to tak intenzivní oddělení. Na samostatný primariát, jak ho známe dnes, se změnil až před dvanácti lety. Cílem bylo, aby JIP nespadal jen pod chirurgii, ale byl proporčně rozdělen i mezi jiné chirurgické obory – traumatologii, urologii a další.

Je náš JIP v této podobě unikátem?

Myslím si, že v rámci republiky je naše oddělení unikátní. Něco podobného mají asi jen v Hradci. Jinde většinou vede jipku chirurg, jehož zájmem je především operativa. U nás je to unikátní tím, že tady pracují lékaři intenzivisti a v intenzivní péči jsou vzdělávány a trénovány i sestry. Hrnou se vám sem mladí lékaři? Tak jednoduché to není. Lékařů je stále málo a my bohužel nemůžeme vzít absolventa, lékaře hned po promoci. Na intenzivní péči pracuje lékař již zcela samostatně, musí být po atestaci a mít určitou zkušenost s intenzivní péčí. Samozřejmě se ale snažíme zaujmout mladé lékaře, kteří k nám chodí na stáže. Myslím, že se jim u nás líbí hlavně variabilita práce a že se tu v rámci stáží dostanou úplně ke všemu.

Jste v oboru téměř padesát let. Jak se péče na JIP za tu dobu změnila?

Neskutečně. Když jsem do nemocnice nastoupil, byl tu jeden ventilátor a takové pseudomonitory, pak nějaké dřevěné poličky a dřevěný nábytek. Nebyly žádné infuzní pumpy, dávkovače. Teď máme nejlepší vybavení, sofistikované monitory, ventilátory, umělou ledvinu, pracujeme s ultrazvukem, provádíme bronchoskopie. Můžeme měřit výkon srdce, tzv. hemodynamiku. Je to úplně o něčem jiném.

Když se ohlédnete zpět, co považujete za svůj největší úspěch?

Myslím, že všechno je o kolektivu. Důraz kladu na kolektivní práci. Jeden člověk sice nakonec musí rozhodnout, ale vše jsem vždy konzultoval s kolegy. Myslím, že to kolektiv stmeluje. Nejsem šéf, který zavelí: „Takhle to bude,“ a bouchne do stolu. O všem diskutujeme. Personál, a hlavně sesterský personál, je v intenzivní péči to nejdůležitější. Můžete mít skvělé vybavení, super monitory, moderní přístroje, ale pokud se vám tu lidé hádají, lezou si na nervy a fluktuují, je to nanic. Stále platí, že nejlepším monitorem zůstává sestra. Ta je to gró. Nyní máme naplněný stav, což je úžasné. Na oddělení pracuje více jak padesát sester, které jsou všechny výborné.

Dá se tedy říci, že skvělý kolektiv byl jedním z důvodů, proč jste na této pozici v Liberci setrval? Nebo to byla vášeň pro medicínu?

Vášeň pro práci určitě musí být, práce vás musí bavit. Já jsem ani nikdy neuvažoval, že bych šel někam jinam. Mě ta práce baví. Ale zápřah je tady velký. Máme ročně 1.100–1.300 pacientů. Mělo by nás tu být sedm lékařů, zatím je nás jen pět…

Za ty roky vám prošly pod rukama desetitisíce pacientů a určitě jste se setkal i se spoustou zajímavých příběhů. Nejvíce jsme ale slyšeli o panu Horníčkovi, který byl vaším pacientem. Váš vztah byl dokonce skoro rodinný… Byl jste jeho osobním přítelem a jakýmsi adoptivním synem. Jaký byl pacient?

Znali jsme se třicet let. Miroslava i jeho ženu Bělu jsem v posledních letech jejich života také léčil. Pan Horníček s námi žil v rodině, a tam i zemřel. Pacient byl… no, on to bral jako fakt. Nediskutoval, byl ukázněný a poslušný. I své nemoci bral s humorem. Občas měl jen trochu upravený režim. Měl třeba naordinovány denně dvě deci červeného vína.

Opravdu? Byl to unikátní případ, nebo můžete pacientům skutečně naordinovat i alkohol?

Někdy opravdu naordinujeme pacientům alkohol. Třeba pivo, když se jedná o alkoholiky a chceme zabránit delirantním stavům, nebo při nechutenství či při léčbě žaludečních vředů. Máme vyzkoušeno, že to funguje.

Práce na JIP je jistě náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Jak ten stres kompenzujete? Kde si takzvaně dobíjíte baterky?

Mým koníčkem je medicína. Ta mě baví. Čtu odbornou literaturu a vzdělávám se. To ale asi děláme všichni. Musíme prostě držet krok. Jinak chodím hrát tenis. Začal jsem sice hodně pozdě, ale chodím hrát pravidelně dvakrát až třikrát týdně. Kromě toho často jezdím na kole. Také mám rád angličtinu, pro sebe si i překládám. Do šuplíku jsem si přeložil do angličtiny Horníčkovu knihu Dobře utajené housle. A jen tak pro zábavu si překládám zase do češtiny povídky Roalda Dahla.

Proč jste se vlastně rozhodl odejít z pozice primáře, když vás práce stále naplňuje a na oddělení i nadále zůstáváte? To chce odvahu, jít zpět do pozice řadového lékaře…

Máte pravdu, že mnoho lidí nesnese, když je někdo nad nimi. Viděl jsem to třeba v Jemenu. Primáři od nás neunesli, že jejich nadřízený byl jemenský lékař, a skončili. Tady, když jsem oznámil, že končím, měly některé sestry slzy v očích. Vůbec nevím proč, asi slzy radosti (smích). Prostě jsem se takto rozhodl. Je mi sedmdesát dva let, nehodlám tu být donekonečna. Myslím, že je třeba to v nejlepším předat někomu mladšímu, kdo má drive. Když dosáhnete určitého věku, je to podle mě nejen povinnost, ale i slušnost. Každá generace by si to měla vyzkoušet. A jsem si jist, že Michal (pozn.: pan doktor Fischer) je ten pravý. Celou dobu mi dělal zástupce, je velmi vzdělaný, a to i v medicínské technice, má také skvělý přístup k lidem. Nedovedu si ale představit, že bych skončil úplně. Pokud tedy budu zdravotně schopný, a věřím, že budu, hodlám pracovat i nadále. Nemohl bych jen tak zůstat doma a být bez medicíny a kolektivu spolupracovníků.