Řekla jsem si, že bych pozici vrchní sestry mohla zkusit.

Řekla jsem si, že bych pozici vrchní sestry mohla zkusit. A bylo z toho dvacet devět let…

Profesní kariéra Laďky Kohoutové se v liberecké nemocnici začala psát už před více než padesáti lety. Neuvěřitelných dvacet devět let pak vykonávala funkci vrchní sestry chirurgie. A přestože koncem loňského roku předala pomyslné žezlo dále, s prací pro nemocnici ještě zdaleka nekončí.

Paní vrchní, vy jste vlastně v liberecké nemocnici strávila velkou část svého profesního života. Vzpomenete si na ten úplný začátek?

Samozřejmě. Na páté patro chirurgie – RES v Liberci jsem nastoupila 1. srpna 1970 jako sestřička čerstvě po absolvování střední zdravotnické školy. Bylo to moje první zaměstnání. Přijímala mě paní vrchní Neprašová, přesně na tom místě, co jsem pak po mnoho let měla kancelář. Ale abych byla upřímná, původně jsem vůbec neměla být zdravotní sestra. Měla jsem ráda lidi, ráda jsem komunikovala, ale chtěla jsem jít na ekonomiku zahraničního obchodu. Přestože jsem se učila dobře a udělala přijímací zkoušky, nedostala jsem se tam. Víte, tenkrát byla jiná doba. Maminka neměla ten správný kádrový profil. Spolužačka mi proto řekla, ať s ní jdu na zdrávku. Myslela jsem si o sobě, že nedokážu ani píchnout injekci, že někomu ublížím, ale nakonec jsem šla. Na škole mi pak už od prváku třídní učitelka opakovala, že mám skvělé předpoklady být dobrou sestřičkou. No a v druháku jsem píchla svoji první injekci. Chytlo mě to a už jsem jela.

Jen u té zdrávky jste ale nakonec nezůstala…

To je pravda. Vystudovala jsem na střední zdravotnické škole obor zdravotní sestra.  Při práci, dítěti a rozvodu jsem pak dálkově dostudovala vysokou školu, filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor pedagogika a péče o nemocné. Tím jsem získala aprobaci na výuku odborných předmětů a mohla na té zdrávce pro změnu učit. Studium při práci byl masakr, ale vzpomínám na to ráda.  Promovala jsem v roce 1984, v roce 1988 jsem se pak přihlásila na rigorózní zkoušku z pedagogiky. Z ošetřovatelské péče to tenkrát nebylo možné. Napůjčovala jsem si potřebnou odbornou literaturu a začala se připravovat. Nicméně mezitím přišla revoluce. Když jsem pak jela do školy na další konzultaci, bylo vše jinak. Potřebovala jsem novou literaturu a další čas na přípravu. Tenkrát jsem se rozmýšlela a pak to vzdala. Dnes lituji, že jsem to nedodělala. Ale měla jsem tím pádem zase více času věnovat se své dospívající dceři, za což jsem dnes ráda. Také jsem měla prostor pro své další vzdělávání studiem v oboru psychologie a psychoterapie.

Chápu to tedy správně, že jste při práci sestry v nemocnici ještě buď na nějaké škole studovala, nebo pro změnu na jiné vyučovala?  

Dá se to tak vnímat. Ale když jsem v roce 1994 nastoupila jako vrchní sestra chirurgie, na chvíli jsem učit přestala. Tehdy si mne emeritní primář Baader s nynějším generálním ředitelem doktorem Lukášem zavolali a nabídli mi práci vrchní sestry, protože ta stávající šla ze dne na den na mateřskou dovolenou. To víte, že jsem chvíli váhala, ale praxi se studenty v nemocnici jsem vždy milovala. To jsem byla ve svém živlu. Proto jsem si nakonec řekla, že bych to mohla zkusit. No a bylo z toho dvacet devět let.

Takže to byl ten zlom, kdy jste se začala naplno věnovat jen práci v nemocnici?

Ne tak úplně. Já jsem se pak po nějaké době na částečný úvazek do školství vrátila. Učila jsem na Technické univerzitě v Liberci, ústavu zdravotnických studií, nynější fakultě zdravotnických studií. Učila jsem odborný předmět chirurgie – cvičení. Poslední etapa mého pedagogického působení byla opět na zdravotnické škole, kde jsem ještě rok učila. Pak už jsem toho definitivně nechala.

Vrchní sestrou jste nakonec byla téměř třicet let. Jaké byly začátky?

Náročné. Měla jsem strach a respekt. Když jsem v lednu 1994 nastupovala, probíhalo to tak, že mi pan primář Baader ráno předal klíče od kanceláře a řekl mi, že se v osm hodin sejdeme v jídelně (dnes konferenční místnost) na lékařském hlášení. Odemkla jsem tenkrát kancelář, ve které nebylo nic. Neměla jsem s vedením zkušenosti a najednou jsem byla vrchní sestra všeho kromě urologie. Tenkrát patřily pod chirurgii ambulance, chirurgie, operační sály, JIP, traumatologie. A já měla ze dne na den na starost přes sto zaměstnanců. Začínala jsem úplně od píky, nikdo mi nic nepředal, ale bavilo mě to.

Chirurgie je tedy vaše celoživotní láska…

Vlastně už od školy jsem měla o chirurgii zájem. Měla jsem ji v srdíčku, protože to byla rychlost. Jsem zrychlená, už za dob studií jsem raději praktikovala na chirurgii než na interním oddělení. Na interně všechno probíhalo v klidu, pomalu. Bylo to také zajímavé, ale já se cítila být chirurgickou sestrou. A to mi zůstalo.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem se před odchodem z mé funkce dočkala toho, že v nemocnici byla zavedena elektronická ošetřovatelská dokumentace. To byl vždycky můj sen a cíl. Říkala jsem si, když toto vyjde, budeš mít, holka, splněno, budeš spokojená. Teď si říkám, že bych se ještě chtěla podívat na novou nemocnici – nejlépe NE jako pacient. (pozn.: plánovaná stavba Centra urgentní medicíny).

Když jste zmínila dokumentaci, musím se zeptat i na to, jak vám proměnila nová pozice náplň práce. Přeci jen jste byla najednou vrchní sestrou. To asi obnáší více administrativy než práce u lůžka. A to jste ještě neprozradila, že jste dokonce tři roky zastávala v nemocnici navíc i funkci hlavní sestry.

Ano, to je pravda. V letech 1996 až 2007 jsem byla zástupkyní bývalé náměstkyně pro ošetřovatelskou péči, která od ledna 2008 nastoupila na kraj. Tři roky jsem pak tedy měla spojenou funkci vrchní sestry chirurgie a hlavní sestry nemocnice. Do další administrativy, tvorby různých tabulek apod. jsem tenkrát opět spadla rovnýma nohama. Pamatuji si, že v té době se připravovala první akreditace. Tehdejší ředitel doktor Nečesaný nám řekl, že do půl roku musíme akreditovat. S kolegyněmi jsme půl roku tvořily nové papírové dokumenty, což bylo, upřímně, něco šíleného. Nicméně tu akreditaci jsme udělali. Od té doby tento akreditační proces absolvuje naše nemocnice každé tři roky a stále se zdokonaluje.

Takže i veškeré nástrahy administrativy jsem nakonec zvládla, ale je pravda, že mě to vždy více bavilo v terénu. Potřebuji kontakt s pacienty. Ten jsem naštěstí neztratila ani jako vrchní, ani jako hlavní sestra. Jako hlavní sestra jsem běhala po celé nemocnici, po všech odděleních. Vždy jsem měla velkou radost, když si pacient pochvaloval, že je vše v pořádku, personál milý, vstřícný. Spokojený pacient byl pro mne známkou toho, že se náš personál o pacienty dobře stará. Ale přiznávám, že na sestry jsem byla někdy i přísná.

O své práci mluvíte s nadšením. Přesto se musím zeptat, zda už vás neláká jít do penze a věnovat se třeba vnoučatům a koníčkům.

Ne, to zatím ne. Víte, já mám strach, že bych pak velice rychle zestárla, jak duševně, tak fyzicky. Potřebuji procvičovat mozek a být v terénu mezi lidmi. To, že se pohybuji mezi mladými lidmi, mě nabíjí. Ale samozřejmě musím počítat s tím, že přijde hodina H, kdy moje tělo a mozek řeknou dost a já už zůstanu doma. Myslím, že zatím ještě mohu být užitečná jinde. Mám jen jednu vnučku, které je teď sedm let. Chodí do školy a také se věnuje krasobruslení. Čili tady funkce babičky začíná odpoledne, event. večer. Přes den bych tedy mohla maximálně chodit na výlety nebo si číst…